1553. Nechoď spát (zpověď psí duše)

Nechoď spát (zpověď psí duše) 

Životem toulat se nechtěl jsi sám,

po boku svém měl jsi mé dětské oči.

Věděl, že celý svůj život Ti dám,

že pro Tebe klidně i do ohně skočím. 

Neumím mluvit, teď přišel ten čas.

Vím, slova jsou prchavá, i Ty to víš,

z plamenů v domě se ozval Tvůj hlas,

přibíhám, pozdě, už skoro spíš. 

Mám strach, nevím, co se děje,

všude je hluk a zároveň ticho,

plameny ohně se tělo mé hřeje,

je mi tak úzko až bolí mě břicho. 

Dívám se na Tebe, chtěl bych Tě vzít,

odnést Tě ven z plamenných zdí,

chtěl bych dál s Tebou, jen s Tebou žít,

být tím, kdo v životě nad Tebou bdí. 

Teď už je pozdě, utichl svět,

když pohledy naše se navzájem střetly,

nejde to vrátit, nejde to zpět

i plameny po celém pokoji vzlétly. 

Pak tiše, beze slov, řekneme si své,

říkáš, že máš mne rád.

Já zase, že mám rád oči Tvé,

navždy jsem Tvůj věrný kamarád. 

Pláču, věříš tomu??? Já pláču,

když naposledy vydechuješ oblak kouře.

Vzpomínám, jak na palouku s Tebou skáču,

jak přežíváme spolu vedra, bouře. 

Ulehám na Tebe, smutně koukám,

chci do konce až s Tebou být.

Ne, já Tě neopustím a teď si troufám

říct, že navždy v srdci já Tě budu mít. 

A tam jsi zhynul. I poslední chvíle s Tebou byly krásný.

Chtěl bych si ještě chvíli hrát.

Odcházíš, vím, chceš abych byl šťastný,

já, pejsek, co moc by chtěl ať nejdeš spát.