Soutěž o novinky Pokračování příště… a Kukačky - Moje dítě není moje

Pokračování příště...

Taťána G. Brzobohatá

Znáte ty stavy, kdy se chcete ze všeho vypsat? Kdy se na chvíli zastavíte, zpětně se díváte na svůj život a říkáte si: „To je teda nářez! Tohle všechno jsem zažila?“ Jestli je znáte, tak mi jistě porozumíte v mém záměru tuhle knížku napsat. Ale pokud ty stavy neznáte, třeba Vám tahle knížka pomůže je v sobě objevit. A třeba taky ne a jen Vám zpříjemní chvíli. I to budu považovat za svoje malé vítězství. A co že to tedy je? Není to biografie a nejsou to vyloženě ani memoáry. Pohádka pro dospělé, detektivka či jakákoliv jiná beletrie to taky není. Osobně bych to nazvala takovou vážně nevážnou knihou o všehochuti života, která by možná mohla snad i někoho inspirovat.

Kukačky - Moje dítě není moje

Moje dítě není moje. Martinovi s Terezou, dvěma mladým rodičům Jakuba, zní ta slova v hlavě od chvíle, kdy jim Karel s Olgou, rodiče Tomáše, řekli, že v porodnici došlo k záměně. Že si rodiny odvezly domů toho nepravého. Na takovou situaci není nikdo připravený. Několik let dáváte to nejlepší dítěti, které nade vše milujete. A teď víte, že se narodilo někomu jinému. Co má člověk v takovou chvíli udělat? Co je víc? Krev, nebo péče a láska, kterou jste dítěti už věnovali? Každý ze čtveřice rodičů má na řešení problému jiný názor. Postupem času nicméně u všech převáží přirozená touha poznat vlastní dítě. Seznámit se, být s ním, zároveň ale neublížit tomu druhému. Do hry však vstupují i dávné křivdy a nenávisti, které všechno ještě víc komplikují. Kukačky nejsou jen příběhem o záměně dětí v porodnici. Přes úvodní silnou zápletku se vyprávění dostává k obecnějšímu tématu rodičovství. Všichni v příběhu se snaží dělat to nejlepší, co dokážou, aby jako rodiče uspěli. A i když ne vždy se to podaří, je zřejmé, že fungující rodina je to nejdůležitější.