Soutěž o krásnou knihu Malované dějiny Evropy

Soutěž již skončila (24. 3. 2018 23.59).

Chceš získat krásnou knihu „Malované dějiny Evropy“? 80 komiksových příběhů barvitě líčí historické mezníky Evropy, například i lovce mamutů. Úkol je tedy jasný. Stačí nám jen zaslat obrázek mamuta nebo o něm sepsat pohádku, povídku nebo básničku a mít štěstí při výběru redakce.

Soutěž o krásnou knihu Malované dějiny Evropy

Dějiny Evropy hravě a komiksově – od pravěku až po současnost.

80 komiksových příběhů barvitě líčí historické mezníky Evropy a volně navazuje na populární Obrázky z českých dějin a pověstí. Proč se zhroutila Římská říše? Kdy se pes stal nejlepším přítelem člověka? Nebo jak se z Evropy stala technická velmoc? Vydejte se na vzrušující cestu a poznejte důležité okamžiky evropského kontinentu, které utvářely náš dnešní svět. Malované dějiny Evropy vás přesvědčí, že historie může být pořádná zábava!

 Obrázek nebo povídku či básničku zašli na *** soutěž již skončila ***. Nezapomeň připojit svoje celé jméno a adresu, abychom ti v případě výhry mohli knihu zaslat. Jednoho výherce krásné knihy „Malované dějiny Evropy“ vybere redakce.

Výhry do soutěže věnovalo nakladatelství Albatros. Děkujeme.

Pokud jste nevyhráli, nebuďte smutní, knihu si můžete objednat na stránkách společnosti Albatros media.

Příspěvky, které nám zasíláte

Jak mamut svou řečí ráznou,
poslal lovce domů s prázdnou

Když se mamut z lesa vracel,
bylo šero, zrak svůj ztrácel
.Náhle ale jáma, chrastí
a stojí přímo nad propastí.

Jelikož však není hloupý,
opatrně do ní vstoupí:
"A než přinesou tamní bodce,
počíhám si tu na lovce."

Dav náhle spatří mamuta,
ten však ani nedutá.
Až když po něm chtěli skočit,
musel ihned zaútočit.

Proto křičí na ně:
"Odhoďte své zbraně!"
"To koukáte, moji milí,
že jsem živý, svěží, čilý!"

Vyvalují kukadla:
"Příšera nás dopadla!"
Mamut ještě dodá k tomu:
"A teď už všichni alou domů!"

Aleš Gotzmann

Příběh Fraka

Kdysi dávno na území dnešních Čech v kraji mezi třemi potoky, kdy ještě neexistovaly rybníky, žily dvě tlupy pravěkých lidí. Všichni žili u potoků v míru, ale v zimě vždy začínal boj o přežití a hledání útočiště v lesích. Lesy v té době byly hluboké a v zimě poskytovaly pro člověka i zvířata ochranu před zimou, sněhem a zabijáckým ledovým větrem.

Je zima, všude plno sněhu a tlupa malého Fraka právě vybojovala jednu z mnoha zimních šarvátek mezi kmeny.

Frak byl malý chlapec, člen vítězné tlupy, která si svým vítězstvím zajistila lepší život v lese, u jediné studánky, kam se chodila zvěř napájet, takže lovci měli jednodušší práci zajistit maso pro kmen.

Frak byl pohledný kluk, nosil na krku náhrdelník, na kterém byl vlčí zub. Přes sebe měl kančí kůži. Jednoho dne Frak onemocněl, myslelli si, že zemře. Lidé z kmene nechtěli, aby onemocněl někdo další, tak ho odnesli pryč z lesa. Byla mu zima. Frak už neměl vůbec sílu. Myslel si, že zemře, ale zachránila ho tlupa, kterou pořád poráželi. Zrovna sháněla nějakou potravu. Přijala ho k sobě a dala mu najíst i přesto, že měla málo potravy.

Když se Frak uzdravil, bylo mu divné, jak je možné, že proti sobě bojují lidé, kteří jsou si tak podobní, vlastně úplně stejní. A napadla ho veliká myšlenka, že by oba dva kmeny mohly vytvořit jeden kmen a navzájem si pomáhat.

Z malého chlapce Fraka vyrostl muž, ze kterého se stal náčelník kmene, a později usiloval o sjednocení obou kmenů, a to se mu podařilo.

Toto je možná jeden z příběhů historie člověka o tom, jak mohla vzniknout první pravěká vesnice.

Lucie Boháčová

Ztracení

Tento příběh se odehrál už kdysi dávno v dobách pravěku. V této době žila v jeskyni ve skále jedna tlupa, která měla asi deset členů. Tenkrát bylo přesně rozděleno, kdo co bude dělat. Nejdůležitější činností bylo udržovat oheň v jeskyni. To měly na starosti ženy a děti, pro muže a větší chlapce bylo postarat se o potravu. Nebyl to nejlehčí úkol, ale pro muže to byla výzva a nutnost, aby tlupa přežila.

Jednoho dne, když již docházelo veškeré jídlo, se muži rozhodli, že vyrazí na lov mamutů. Jedním z nejmladších členů tlupy byl chlapec, asi tak pětiletý, kterého pojmenovali Bystroočko. Toto jméno dostal díky svým schopnostem vycítit a rozeznat na dálku blížící se nebezpečí.

Když měli muži odcházet a připravovali si své náčiní potřebné k lovu, Bystroočko začal prosit: „Táto, jsem už dost velký a dovol mi, abych s vámi mohl jít na lov... Už jsem ulovil i letícího orla.“ Tatínek i ostatní muži nesouhlasili, jelikož pravidlem tlupy bylo, že lovit mohou jen ti, kteří už dostatečně dospěli. Bystroočko jen smutně sledoval, jak odcházejí, ale již přemýšlel, že se vydá na lov potajmu za nimi sám. Sbalil si potřebné věci k lovu a vydal se na cestu po stopách mužů. Bylo to v době, kdy v krajině zuřila tuhá zima a všude ležel sníh. Snadno tedy mohl přímo po stopách. Jak tak šel krajinou a rozhlížel se, jestli někde nečíhá nebezpečí, přestal sledovat stopy mužů a dostal se do míst, které vůbec neznal. Přešel přes skály do hor, kde byla úzká zamzlá roklina. Něco v dáli zašustilo, Bystroočko se trochu polekal a uklouzla mu noha. Cítí, jak sjíždí ze skály dolů. Byla to velká rychlost a než si stačil uvědomit, co se stalo, leží dole pod skálou. Byl otřesen. Všude okolo bylo jen sucho a z dálky slyší hvízdání silného větru. Bystroočko pojednou dostal strach a začal naříkat. V té chvíli už se necítil tak silný a velký jako dřív. Přemýšlel, co bude dělat a jak se dostane zpátky domů. V krajině už se začalo pomalu stmívat a on nevěděl, kudy se vrátit. Byla mu zima a bál se.

Mezitím se vraceli muži z lovu s úspěchem a radostí, že bude zase na několik dní obživa. Jak tak jdou, zaslechli zvláštní zvuky a křik. Zpozorněli a jeden z lovců říká: „To se mi snad zdá, ale jako bych slyšel nějakého plačícího kluka.“ Připravili si zbraně a vydali se po hlase. Nastalo velké shledání.

Nevím, zda byli více překvapeni muži nebo Bystroočko. Jen musel slíbit, že na žádné výpravy již bez svolení tlupy nepůjde. A tak jak slíbil, tak udělal.

Richard Vlach

Fin, náš hrdina

Zapadá slunce a mladý chlapec Fin sní o svém prvním lovu. Je mu dvanáct let a cítí se už jako dospělý muž, ale ostatní muži v tlupě ho berou jako malého kluka. S posměšky ho odstrkují a posílají hrát si mezi ženy. „Je to nespravedlivé,“ myslí si. „Mezi lovci jsou i chlapci o málo starší, než jsem já.“

Přišlo suché období a všechna zvěř odešla za vodou k hlavnímu toku řeky. V tlupě pomalu docházely zásoby jídla a vody bylo málo. Ulovit srnu, divočáka nebo šťavnatého bizona bylo velmi těžké, a tak se lovci museli vydat za lovem k řece. Bude to dlouhá, nesnadná cesta, která potrvá celý týden. Bude potřeba každé ruky a zbraně. Nikomu nebylo příjemné, že nechají ženy a děti bez mužů, ale nedalo se nic dělat.

Lovci odešli časně za svítání na dalekou cestu. V kmeni byl den jako každý jiný. Ženy činily kůže, dělaly placky z kořínků a hmytu. Obilí již došlo a masa bylo velmi málo. Děti pobíhaly mezi chatrčemi z kůží a neustále se pošťuchovaly.

Mladý Fin se vyhříval na mýtince na ranním slunci, nic netušící o blížícím se nebezpečí. K osadě se blížili dva vlci, které sem dohnal hlad. Bez varování zaútočili na hlouček dětí. Nejmenší Sioně se zakousl jeden z vlků do nohy. Bolestný křik děvčátka probral Fina ze snění. Ostatní ženy se daly do zoufalého boje o své děti.

Fin rychle bez váhání popadl svůj oštěp a dobře mířenou střelou trefil vlka, co napadl děvče. Druhý vlk se na něj vrhl a zakousl se mladíkovi do ramene. Finovi projela ostrá bolest až do morku kostí. Vytáhl z opasku dýku a nemilosrdně ji zabodl do vlka. Bylo po boji. Děvče mělo tržnou ránu, ale ženy se o ně dobře postaraly. Všichni se sešli kolem chlapce, svého hrdiny, který svou odvahou dokázal, že již není dítě.

Za pár dní se vrátili lovci s tučným úlovkem. Když uslyšeli, co se stalo, uznali, že chlapec již patří mezi muže. Fin byl uznán jako lovec. Když pak večer začalo vydatně pršet, jeho radost byla dokonalá......

Michaela Hermachová

Smutný mamut

Mamut se tváří kysele,
není mu vůbec vesele,
protože vyhynuli jeho přátelé.
Je poslední svého druhu,
a tak každý den zažívá nudu.
Sedí v jeskyni, tiše
a kručí mu v břiše.
Chroupat listí ho bez kamarádů nebaví,
a tak radši hladoví.

Lidem se mamuta zželelo,
srdce je z toho bolelo.
Každý přece potřebuje kamarády,
kteří by ho měli rádi.
A tak mu hnedka zezačátku,
našli novou kamarádku.
Byla to pěkná slonice
a mamutovi se líbila velice.
Teď už nemá život nudný
a nebude už nikdy smutný.

Petra Blažejová

Mamut neměl život lehký,
v pravěku ho pronásledovali a chtěli uloviti.
Zvíře velké jako stodola,
nebylo mu to nic platné - čekala ho nicota.

Nakonec ho osud dostihl dřív než čekal,
bojovnost mu nepomohla a nad výdělkem splakal.
Předchůdce slonů jen v muzeu už můžeme vidět,
a tím pádem si pospojovat jejich příběh.

Jana Plecháčová

Autor:
Vydáno: