Soutěž o vstupenky na představení Podivuhodné cesty Julese Verna

Každý rok jezdíme celá rodina na loď. Je to takový náš letní zvyk. Plujeme po moři kolem Chorvatska a vždy nám vycházelo i krásné počasí. Tedy… až dodnes.

Dnes se k snídani podávají námořnická vajíčka,“ řekne maminka. Její jídla jsou proslulá svými kreacemi, barvami a obrázky. A ani dnes nezklamala, když nám na talíři přinesla papriku a rajčata poskládaná do tvaru kotvy, i z usmažených bílků se snažila vyřezat kormidlo, ale moc se jí to nepovedlo, „Máte vše sbalené?“ ptá se tatínek. „Já s mým bráškou souhlasně přikývneme. „Ještě vyzvedneme babičku s dědou a pojedeme,“ dodá maminka a jde dát ještě poslední věci do své tašky. Ano, jak jsem říkala, celá naše rodina, tedy samozřejmě i s kapitánem, naším rodinným přítelem Jirkou. Při cestě se ještě zastavíme v jedné malé vesničce pro prarodiče, kteří už netrpělivě čekají před vraty. „No, kde jste takovou dobu! Vždyť nám ta loď odpluje,“ hubuje babička.

Cesta je dlouhá a namáhavá, ale za ty zážitky při plavbě to stojí. A jsme tu – v Chorvatsku.

Tatínek s dědečkem a bráškou vyřídí potřebné papíry o převzetí plachetnice a my si zatím dáváme malou svačinku v nedaleké kavárně. „Tak pojďte, děvčata, váš Galadriel už čeká v přístavu,“ volá děda. „Galdriel je hezké jméno pro loď,“ pomyslím si. Ano, každá loď má své jméno. Pluli jsme už s Ladou, Fantomasem nebo s Arielou, a každý rok se seznamujeme s někým novým. Loď je krásná, moderní, prostorná, prostě taková, jaká má být. Naložíme svá zavazadla a vyrazíme. Budeme zde celkem týden. První tři dny foukal vítr – výborný na plachtění, ale přitom svítilo sluníčko – úžasné na opalování. Každý večer jsme se zastavili na nějakém ostrově nebo v zátoce, zde jsem si dali večeři, přespali a ráno vyrazili.

Čtvrtý den foukal hrozný vítr a mně nebylo dobře. Museli jsme proto najít nejbližší pevninu. Tu jsem objevili – byl to ostrov. Nebyl nějak veliký, ale našli jsme tu i domek. Seznámili jsme se s místními obyvateli. Žila zde jen jedna jediná rodina. Naštěstí mluvili anglicky, proto pro nás bylo snadné si popovídat. Rodina nás pozvala na večeři k nim do domku. Vařil jejich tatínek – tedy hlava rodiny. „The best food in the world,“ řekla jsem. Strávili jsme krásný večer plný zábavy a domluvili jsme se, že to příští rok zopakujeme. Vzali jsme si telefonní číslo a pomalu opouštěli ostrov. „Bye, bye,“ volají na nás. Našli jsme zde výborné kamarády a objevili nové místo, kam se bude rádi vracet.

Kateřina Bernasová

Vidím pevninu, vidím pevninu!“ zajásala jsem. Už to bude tři hodiny, co jsem usnula na nafukovacím člunu na moři a kdy mě to odplavilo pryč od civilizace. Když moje plavidlo v podobě labutě narazí na písčité dno, vylézám ven. Jakmile se mé nohy dotknou písku, začnu běhat dokola, líbat zem a tančit, protože jsem tak šťastná, že jsem konečně našla nějaký ostrov. Svou loď pevně upevním pomocí písku a kamení dál od vody, aby mi neuplavala.

Rozhlédnu se kolem sebe a první, co zahlédnu, je prales. Jako každý správný dobrodruh se okamžitě řítím do spárů lesa. Po dvou minutách chůze skrz stromy, liány a ostatní prapodivné rostliny za sebou uslyším nějaký zvuk. Otočím se, uvidím tlupu opic, které se na mě udiveně koukají a pokřikují. Najednou se naproti mně rozeběhnou a já s hlasitým řevem utíkám dál skrz prales.

Po chvíli běhu narazím na jeskyni, rozhodnu se v ní ukrýt, ale zjistím, že pokračuje dál. Jdu napříč chodbami, až uvidím na konci jedné uličky nějakou hrobku. „Jsem dobrodruh jako Indiana Jones,“ řeknu si pro sebe a vzpomenu na úspěšný americký film mého dětství. Po mé pravici je páčka, a tak za ni zatáhnu. To jsem ale neměla dělat, protože jsem spustila vystřelování šípů a kamenů z nějakých nástrah ukrytých ve zdech.

„Tak jo, nádech… výdech, raz, dva, tři…“ odpočítávám si a na teď vybíhám k hrobce. Okolo mě lítají šípy a kamení sem a tam. Konečně jsem se dostala k hrobce, otevřu ji a uvidím krásnou zlatou lebku. Vezmu ji do rukou a utíkám pryč z katakomb.

Až když se dostanu na čerstvý vzduch, si oddechnu. Najednou se za mými zády opět vynoří opice. K mému neštěstí mi lebku vezme a už ode mě zdrhá pryč. „Nemá to cenu, tu už nikdy nechytím,“ řeknu si a odeberu se k moři ke svému plavidlu. Vidím, že se zrovna helikoptéra snáší na pláž, a tak se k ní rozeběhnu a začnu křičet, že jsem našla poklad, ale opice mi ho vzala. Muži v helikoptéře nade mnou jen kroutí hlavou a řeknou, že mě odvezou zpět domů a už bude určitě dobře.

Cesta helikoptérou byla trochu náročná, stroj sebou házel a zmítal v poryvech větru…

***

… Jen bylo divné, když mi maminka druhý den říkala, proč jsem sebou v posteli celou noc tak divně házela a něco si mumlala pod vousy…

Natálie Kaštánková